Během historického vývoje se postupně prosadilo víceúčelové pojetí funkce lesů v krajině a v životě společnosti. Proto i pěstování lesů musí brát zřetel nejen na produkci dřeva, ale i na funkce ostatní, ekologické a sociální, včetně ochrany přírody, zachování biologické a ekologické diverzity a genových zdrojů, důležitých pro udržení a další rozvoj lesů. Jedním ze základních cílů, které lesní hospodářství sleduje, je zvýšení obecné stability lesních ekosystémů, což je jeden z nejdůležitějších předpokladů cílevědomého hospodaření v lesích.

Za vhodný nástroj pro dosažení těchto cílů se v současnosti považuje ekologicky orientované lesní hospodářství, které je ztotožňováno s koncepcí přírodě blízkého lesního hospodářství. Jde o takovou strategii hospodaření v lesích, kdy se les chápe a posuzuje jako ekosystém a člověk optimálně využívá přírodních sil a zákonů tak, že les může trvale plnit požadované funkce za minimálního vnosu dodatkových energií.

Život stromu

Nový les se rodí ze semínek stromů a již staří lesníci věděli, že odborně založené lesní semenářství je základem pěstování lesů. Cílem lesního semenářství je zajistit geneticky vysoce hodnotné a kvalitní osivo pro umělou i přirozenou obnovu nebo zakládání lesních porostů.

Jednotlivé stromy se liší tloušťkou, výškou, tvarem kmene a koruny či dobou rašení. A každý strom je výsledkem dědičného založení a měnících se životních podmínek. Díky přírodnímu výběru se podmínkám prostředí přizpůsobovaly nejen jednotlivé stromy, ale i celé jejich skupiny a stromy v celé oblasti, tzv. populace. Populace, která vznikla jako důsledek dlouhodobého přizpůsobování se přírodním podmínkám, se nazývá ekotyp.

V minulosti došlo k tomu, že v některých oblastech vhodné ekotypy lesních dřevin buď úplně vymizely, nebo se zachovaly v množství, které nestačí pro reprodukci lesních porostů. Proto je třeba někdy přenášet lesní osivo odjinud. Možnosti přenosu osiva v rámci České republiky stanoví semenářská rajonizace, jejíž základ tvoří tzv. lesní oblasti. Jsou to územní celky vymezené geografickými, geomorfologickými a klimatickými podmínkami. U hlavních jehličnatých dřevin (smrku, borovice a modřínu) se slučují do semenářských oblastí. To je území, kde stanovištní podmínky odpovídají přirozenému rozšíření a biologickým požadavkům určitých ekotypů a kulturních odrůd lesních dřevin. Slouží především pro koordinaci sběru a přenosu semena a sazenic.

Rozlišujeme tyto semenářské oblasti:

• pro smrk: krušnohorskou, středočeskou, jihočeskou, Českomoravské vrchoviny, severočeskou, západosudetskou, východosudetskou a západokarpatskou
• pro borovici: západočeskou, šumavskou, třeboňskou, severočeskou, východočeskou, Českomoravské vrchoviny, středočeskou, východosudetskou, Slezské nížiny, beskydskou, moravsko-slovenskou a rohatecko-záhorskou
• pro modřín: jesenickou a ostatní území České republiky

Zalesňování – zakládání a umělá obnova lesa

Před zalesňováním je třeba plochy a půdu připravit tak, aby vznikly optimální podmínky pro zakořenění a růst rostlin. Přípravou půdy se zlepšují jejích chemické a fyzikální vlastnosti, omezuje se tvorba plevele a využíváme vláhu a půdní živiny. Půdu připravujeme buď v předstihu před samotných zalesňováním - na podzim připravujeme půdu pro jarní zalesňování -, nebo až při vlastním zalesňování.

Zalesňování provádíme buď síjí, nebo sadbou. Zalesňování síjí se přibližuje přirozené obnově. Navíc jednorázová síje je méně pracná a nákladná a odpadá pěstování sazenic. Doba síje se řídí biologickými vlastnostmi semena, prostředím, do kterého je semeno vyséváno, předpokládaným stavem škůdců a dalších škodlivých vlivů. Obecně je u dřevin výhodnější vysévat na podzim. Podle dřevin a prostředí používáme různé způsoby síje, které nejlépe vyhovují podmínkám na zalesňované ploše.

Vzhledem k nízkému využití semene a zvýšené péčí o semenáčky nenašlo v minulosti zalesňování síjí větší uplatnění a v současné době se používá jen u listnatých dřevin, jako jsou duby, javory, jasany, ořešák, jeřáby, olše a břízy. Proto se mnohem častěji používá sadba, kdy vysazujeme sazenice nebo semenáčky lesních dřevin vypěstované ve školkách.

Výhody sadby

• snižuje se spotřeba semena, protože ze stejného množství semen se ve školkách vypěstuje více semenáčků než na holinách,
• sazenice rychleji odrůstají a lépe snášejí i extrémní podmínky prostředí,
• při sadbě se prodlužuje období zalesňování.

Při použití prostokořenných sazenic je nejvhodnější dobou na výsadbu jarní období. Nejdříve se sází brzo rašící dřeviny, jako je modřín, javor a dále borovice, douglaska, habr, dub, smrk a jedle. Letní výsadba je možná od konce července do konce srpna. V pozdním létě můžeme za příznivých podmínek sázet smrk. Podzimní výsadba je přípustná u listnáčů a u modřínu, celoročně se vysazují sazenice s obaleným kořáním mimo období přísušků.

Reprodukční materiál

Hlavní reprodukční materiál představují šišky, plody a semena určené pro vypěstování semenáčků a sazenic pro sadbu při umělé obnově lesa, části rostlin určené k produkci sazenic, semenáčky a sazenice vypěstované ze semen nebo jiných částí a nálety a nárosty z přirozené obnovy.

Sběr semen

Semena se ze stromů sbírají několika způsoby. Nejnebezpečnější je sběr z vysokých stromů, při němž se používají nejrůznější pomůcky, aby byla zajištěna bezpečnost sběrače. K sběru semen z nižších stromů a keřů se používají žebříky, ale nejjednodušší a nejbezpečnější je sběr semen ze země. U smrku, borovice, modřínu a jedle se v uznaných porostech a v době, která je stanovena pro sběr jednotlivých dřevin, sbírají šišky z pokácených stromů při těžbě.

Následně je třeba přepravit šišky do luštírny, kde luštěním získáme ze šišek semena, která se uskladní pro další použití. Velmi důležitá je předosevní příprava semen, jejímž cílem je lepší klíčení semínek v půdě.

Lesní školkařství

V intenzivním hospodářství je umělá obnova lesa nevyhnutelná a k tomu je nutné také pěstovat semenáčky a sazenice, což probíhá v lesních školkách. Zakládají se na lesních nebo zemědělských půdách, kde jsou optimální podmínky pro školkařský provoz.

Semenáčky a sazenice se ve školkách pěstují celou řadou způsobů. Jde například o prostokořenné semenáčky a sazenice, pěstování sazenic školkováním a podřezáváním, pěstování obalených semenáčků a sazenic, pěstování vegetativním rozmnožováním a pěstování speciálními metodami, například ve fóliovnících.

Vyvrcholením školkařské činnosti je vyzvedávání semenáčků a sazenic. Většinou tak činíme na podzim nebo na jaře a pro letní školkování z fóliovníku v létě. Kvalitu semenáčků ovlivňují nejen dědičné vlastnosti, ale také prostředí a způsob výživy, proto se musí vyzvednuté sazenice vytřídit. Poté se skladují a následně balí a přepravují na místo výsadby. Při všech těchto činnostech je naprosto nezbytné dodržovat přesná technologická pravidla. I drobné pochybení může způsobit velký úhyn sazeniček po výsadbě nebo jejich špatný růst až do dospělosti.